Australský vynálezce David Thompson shání po celém světě investory pro svou novou technologii. Jmenuje se POET, ale s poezií nemá nic společného. Thompsonův reaktor by měl zpracovávat 20 tun plastového odpadu týdně a ještě u toho vyrábět energii.
foto: stux, licence Pixabay
Podobných zpráv se v poslední době objevuje stále více. Mají dva společné jmenovatele. Informují o technologiích, které vyrábějí energii pomocí mikroorganismů, a na první pohled vypadají spíš jako vědecká fantasie, než jako reálný příspěvek k ukojení energetického hladu lidstva.
Thompson má zatím jen výsledky testů, které potvrzují, že jeho mikrobi opravdu dovedou rozkládat některé plasty na biomasu použitelnou jako hnojivo a zároveň jako zdroj metanu, který lze přeměnit na teplo nebo elektřinu.
NEPŘEHLÉDNĚTE WasteShark: dron, který v oceánech požírá plasty
Vědci z Pensylvánské státní univerzity v USA jsou o něco dál. Prokázali a ověřili, že některé druhy bakterií jsou schopné produkovat elektřinu přímo. Tento poznatek může mít obrovský globální dopad. Využití mikrobiálních palivových článků (MFC z angl. Microbial Fuel Cell) by například přeměnilo energeticky náročné čištění odpadních vod na proces vyrábějící elektřinu.
V PennState zkoušejí MFC i při zpracování kukuřičných listů a stonků. Ty jsou třetím největším zdrojem pevného odpadu v USA. Na polích jich ročně zůstane 250 milionů tun, z toho 90 % bez dalšího využití. Ověřený je i způsob, jak by MFC mohly vyrábět elektřinu z mořských sedimentů.
MFC vynikají vysokou účinností, na elektřinu se promění veškerá dostupná energie obsažená v biomase. Horší je to s výkonem. Z jednoho čtverečního metru aktivního povrchu článku lze získat přibližně jeden watt při napětí půl voltu. Kolonie bakterií ale mohou růst na materiálech s velkým vnitřním povrchem, takže rozměry článku budou nakonec poměrně malé.
Z energetického hlediska zajímavé jsou i některé druhy sinic a řas, které dovedou z vody produkovat vodík. Problém je, že jej většinou hned spotřebují, což by se ale dalo vyřešit genetickou úpravou těchto mikroorganismů.
Poměrně slibně vyznívá také proces, při kterém bakterie vyrábějí ve fermentačním reaktoru z potravinových zbytků velké množství látky zvané kaproát. Z toho lze další úpravou vyrábět řadu produktů na bázi oleje, jež by mohly sloužit jako palivo do vozidel.
Další oblastí spojenou s energetikou, kde by mohly najít bakterie významné použití, je snižování obsahu CO2 v atmosféře. Vědci z Washingtonské univerzity upravili bakterii Rhodopseudomonas palustris tak, že ze vzdušného CO2 dokáže vyrábět metan a vodík, které lze také přeměnit na elektřinu. Výhodou je i to, že tato bio reakce probíhá při běžné teplotě, což snižuje její energetickou náročnost.
Nezdá se, že tyto a další podobné technologie umožní lidstvu nazítří odstavit všechny uhelné i jaderné elektrárny. Systémy založené na práci mikrobů budou asi ještě dlouho představovat „jen“ alternativní zdroj elektrické energie či paliva.
Už dnes by se ale daly efektivně použít třeba v lokálních energetických systémech. A kdoví, co přinese budoucnost. Historie vědy je ostatně plná objevů, které původně vypadaly jako bláznivý nápad.
„Na polích jich ročně zůstane 250 milionů tun, z toho 90
„Na polích jich ročně zůstane 250 milionů tun, z toho 90 % bez dalšího využití.“
To tam snad zůstane jako součást budoucího humusu, jinak by z té půdy zbyl je hluchý jíl. Likvidovat to mimo pole např. spalováním je zvěrstvo. Proto se také pořád dál kácí Amazonie. Po pár letech pěstování biolihu v místě čerstvě vykáceného pralesa z metrové vrstvy humusu nic nezůstane.
Jenze ten rozklad na poli na humus (hniti = bez prisnu kysliku
Jenze ten rozklad na poli na humus (hniti = bez prisnu kysliku a tleni) vznika za vyroby metan ci oxidu uhliciteho. Jde jen o to, ze se tento rozklad vyuzije energeticky. Vznikla surovina se pouzije jako hnojivo, takze zem o svuj humus neprijde.
On rozklad není bez přístupu kyslíku, pokud se jedná o
On rozklad není bez přístupu kyslíku, pokud se jedná o tlení což je normální proces v přírodě už fungující po miliardy let. Pokud něco na poli hnije, tak je to nedodržením postupů. Nebo pokud pole zaplaví na dlouho voda. Nedomnívám se že by sběr hmoty z polí, svoz, zpracování a zpětná redistribuce byly efektivní, nehledě na to že množství humusu vytvořeného přirozenou cestou a cestou viz článek výše uvedenou na metr2 bude se bude lišit a to v neprospěch průmyslové verze. ANW Rozkládat plasty v reaktoru s pomocí bakterí zní jistě zajímavě, jako vše to má svá +a-. Tuším že bakterie budou citlivé na druh plastu. Domnívám se že jsou na světě již 20+ let staré technologie které si umí s odpadem poradit velice efektivně – PAWDS.
Hybrid by se v případě zájmu mohl i tímto trochu zabývat.
.
.
použité plasty nie sú ODPAD, skoro všetky sa dajú
použité plasty nie sú ODPAD, skoro všetky sa dajú opakovane použiť.
takže surovina.
ps – pet fľaše sme prestali opakovane používať, pretože v krátkej dobe sa pokrývajú plesňou – v hmote je pridaná zložka urýchľujúca rozklad (najmä pod uzáverom, závit).
A jak se dají použít? Kdyby to šlo tak se budou pořádně
A jak se dají použít? Kdyby to šlo tak se budou pořádně recyklovat, takhle končí většina plastů v lepším případě jako plastová drť pro nenáročné použití (downcycling), v horším případě se využívá tepelně nebo skládkuje. Nicméně i to sekundární využití znamená akumulaci plastu v životním prostředí a stejně se bude muset jednou odstranit a spálit nebo skládkovat, nic užitečnějšího z toho nebude. Nejlepší je použití plastů minimalizovat (takže ne balení každé blbosti a sebemenšího zboží do tlusté vrstvy plastu) a ty které už vznikají udělat skutečně biologicky odbouratelné (hlavně ne rozložení na mikroplasty které jsou už dnes skoro ve všem), ne aby plesnivý ležile někde na smetišti tisíce let.
v posledních letech se na trhu objevuje syntetický
v posledních letech se na trhu objevuje syntetický materiál, který se svými vlastnostmi podobá vlně. Objevuje se ve velkém množství typů, které ne vždy splňují požadavky na ně kladené.
Pro výrobu těchto materiálů se nejčastěji používá 100% polyester, který se zpracovává do krouceného vlákna (na jeho výrobu se používají i recyklované PET lahve). To se následně splétá a povrch textilie se drátěným kartáčem upravuje do vlasu. Takto upravený materiál má velmi dobré izolační vlastnosti jak za sucha tak i za mokra. S výrobou fleece začala firma Malden Mills (USA) v roce 1979. Pod značkou Polartec® Podle kritiků se po praní „z každého kusu fleece uvolňuje okolo 2000 drobných vlákének“, která zůstávají v odpadní vodě. [4]
bundutej značky mám a ak by bola pravda o „sublimácii“ už by nebola.