Již za několik let mohou oceány brázdit velké robotické nákladní lodě. V žádném případě nejde o technologickou sci-fi. Příkladem nechť je evropský projekt MUNIN , který zcela seriozně rozpracovává myšlenku robotické lodní dopravy.

Výstupem projektu MUNIN není stavba konkretního plavidla. Cílem je především zjistit, zda současný stav vědy a techniky umožňuje stavbu a provoz obřích robotických lodí. Stejně tak se propočítává ekonomická výhodnost robotické dopravy, nebo připravují příslušné standardy a legislativa.

Proč vůbec se vývojem robotických lodí zabývat? Prvním problém je stále narůstající objem obchodní lodní dopravy. Podle švédské výzkumné organizace SINTEF Group, která participuje na programu MUNIN, se v jednom okamžiku po světových oceánech a mořích pohybuje více než 100 000 nákladních lodí.

Rostou výdaje za palivo, bezpečnostní opatření (např. somálští piráti) nebo mzdové náklady pro posádku. Navíc podle SINTEF Group je v současné době problém najít vycvičené posádky ochotné trávit na mořchí dny, často spíše týdny.

Narůstající objem lodní dopravy způsobuje větší počet nehod. Podle odhadů SINTEF až 75 % lodních neštěstí padá na vrub lidské chybě. Ostatně za tragickými lodními neštěstími nemusíme do historie příliš daleko – viz. zkáza italské Concordie nebo jihokorejského trajektu Sewol. 

Jaká je tedy vize lodní dopravy blízké budoucností? Podle SINTEF mohou do dvaceti let pomalu brázdit světové oceány speciálně konstruované robotické lodě o délce 200 metrů.

Slovo „pomalu“ jsme do textu nevložili náhodně. Robotické lodě poplují nižší rychlostí (asi 11 až 16 uzlů), což má několik výhod a jednu snesitelnou nevýhodu.

Nižší rychlost umožňuje podstatně snížit spotřebu paliva – při 30 % snížení rychlosti úspora paliva dosahuje až 50 %. Delší transportní čas je snesitelný, neboť na palubě není žádná posádka.

Jak se budou robotické lodě řídit? Podle SINTEF lze na pevnině vybudovat speciální repliky kapitánského můstku s pokročilými zobrazovacími a řídicím systémy. Podobný koncept můžeme vidět například v současné době u operátorů bezpilotních letadel.

Kapitán, či pilot, tak může z bezpečí pevniny ovládat najednou více lodí. Hlavní výzvou je však zajistit kvalitní datové (satelitní) spojení mezi pevninou a lodí.

Konstrukce robotické lodě je navíc jednoduší, než lodě vezoucí posádku. Nejsou nutné kajuty, sociální zázemí, velitelský můstek a další životní prostory posádky.

Ve skutečnosti, technologický skok k robotickým lodím není tak velký, jak se na první pohled může zdát. Současné lodě mají již řadu robotických systémů - antikolizní senzory, GPS navigaci, automatické řízení, kvalitní kamery a také systémy pro přibližování k pobřeží.

Ve skutečnosti není potřeba vývoj žádné nové revoluční technologie, „pouze“ zorganizovat práci stovek různých senzorů a technických systémů. A samozřejmě, koncept robotické dopravy ošetřit po legislativní stránce – což může být složitější úkol, než stavba samotné robotické lodě.