Solární články

Solární články slouží k výrobě elektřiny pomocí slunečního záření. To je možné díky fotoelektrickému jevu v polovodičích. Solární článek byl objeven už kolem roku 1839, kdy francouzský experimentální fyzik Edmund Becquerel při pokusech s 2 kovovými elektrodami umístěnými v elektrovodivém roztoku zjistil, že při osvícení zařízení vzrostlo na elektrodách napětí: fotovoltaický efekt byl na světě. První skutečný solární článek byl však vyroben až v roce 1877.

Solární článek se skládá ze dvou vrstev krystalického křemíku. Vrchní vrstva křemíkového plátku je sycena obvykle fosforem (polovodič typu N) a spodní strana je potištěna mřížkou stříbra (Ag) s příměsí hliníku (Al). Hliník v průběhu výrobního procesu pronikne do křemíkového plátku a vytvoří vrstvu P (polovodič typu P). Ve vrstvě N je přebytek elektronů a ve vrstvě P je jich nedostatek (díry). Tento rozdíl je způsoben právě sycením plátku křemíkového krystalu dotujícími látkami. Mezi těmito vrstvami se vytvoří NP přechod, který zabraňuje přenosu volných – přebytečných elektronů z vrstvy N přímo do vrstvy P – takzvaná elektrická bariéra.

Základním kvalitativním ukazatelem u solárních článků je jejich účinnost, resp. stupeň účinnosti. Při testování v laboratořích stupeň účinnosti určuje vztah mezi napájenou energií a získanou energií v procentech. Příklad: když 1000 watt vstupního výkonu vyrobí 100 watt výstupního výkonu, potom činí stupeň účinnosti 10%. Dnes se běžná účinnost článků pohybuje mezi 15% – 25% (to už spíše v laboratorních podmínkách).

Propojením solárních článků vznikají solární panely. Články jsou v nich sériově propojeny tak, aby generovaly energii. Solární panely a články se dnes používají jak pro domácnosti, kdy se například umisťují na střechy domů, tak i k napájení některých spotřebičů (kalkulačky) a pohonu automobilů (zde však většinou slouží jako doplňkové napájení).

Například automobilka Audi využív fotočlánky zabudované do skla v posuvné střeše, které produkují už při sebemenším slunečním záření proud, a napájejí tak větrák ventilace vozu. Do interiéru je tak stále dodáván čerstvý vzduch a teplota uvnitř vozu může v důsledku vzduchu proudícího dovnitř zvenčí – je předčištěn prachovým a pylovým filtrem – klesnout až o 50 %. Tento způsob větrání neklade žádné nároky na akumulátor vozu.

Napsat komentář