Nejdražší elektromobil, který byl kdy vyroben

Který je ten nejdražší elektromobil co byl kdy vyroben? Překvapivě to není Rimac Concept_One, elektrický supersport za milion dolarů. Ani žádné jiné soudobé auto. Nejdražší elektromobil historie vyrobila firma Boeing v roce 1971. Šlo o měsíční vozítko Lunar Rover, které využívali kosmonauti programu Apollo.

Celkem 24 12 Američanů stanulo na Měsíci. Všichni během zlaté éry kosmonautiky, na konci 60. a začátkem 70. let. Šest z nich ale nemuselo měsíční krajinu prozkoumávat pouze pěšky – měli k dispozici lunární vozidlo Lunar Rover přezdívané také “Moon Buggy”, měsíční bugina.

Duchovním otcem nápadu, že astronauté by se mohli po Měsíci projíždět, byl sám Wernher von Braun – konstruktér raket, které do vesmíru a k Měsíci americké astronauty dopravovaly. Už v polovině 60. let, dlouho před přistáním prvního člověka na Měsíci, byl projekt lunárního vozidla vědci z NASA zvolen jako jeden z důležitých bodů budoucího průzkumu vesmíru.

Kdo bude jezdit po Měsíci?

Konečné rozhodnutí v NASA ale padlo teprve v květnu 1969, mnoho týdnů před prvním přistáním lodi Apollo 11 na Měsíci. O zakázku na stavbu lunárního vozidla projevili zájem společnosti Boeing, Bendix, Grumman a dokonce Chrysler. Zvítězil nakonec Boeing, který si ovšem některé důležité komponenty nechal dodat také od General Motors.

První odhad ceny LRV zněl $19 mil. (tehdejší měny). Vozítko mělo být dodáno 1. dubna 1971. Konečná cena se nakonec ale vyšlphala na neuvěřitelných $38 mil. tehdejších dolarů. V dnešních dolarech by to bylo minimálně $173 mil. To z lunárního vozítka činí zdaleka nejdražší elektromobil který byl kdy vyroben.

Zajímavé je, že protože nikdo tedy netušil jak vlastně povrch Měsíce vypadá, uvažovaly se mnohé varianty. “Zkoušeli jsme používat různá kola nebo i pásy jaké má tank. Dokonce jsme přemýšleli i o Archymédově šroubu pro případ, kdyby se celé vozidlo propadlo a muselo se prohrabávat,” vypráví Ferenc Pavlics, šéfinženýr projektu Lunárního roveru v letech 1969-73 z General Motors Defense Research Laboratories.

Otázky a odpovědi

Vyjasnit to vše pomohly pochopitelně první sondy (zejména Surveyor 3) a následně přistání lidí na Měsíci. V době kdy Pavlics pořád ještě testoval různé typy vehiklů, von Braun už tehdy podrobně plánoval mise, které by mohlo takové vozidlo podnikat.

Celkem vznikly čtyři kusy LRV, a to během pouhých 17 měsíců. Po jednom kuse využily mise Apollo 15, 16 a 17. Zbylý kus byl využit pro náhradní díly po zrušení programu Apollo. Poprvé byl měsíční elektromobil využit 31. července 1971 při misi Apolla 15 astronauty Davidem Scottem a Jimem Irwinem.

LRV byl elektromobil o hmotnosti 210 kg (na Měsíci ale vážil jen 35 kg). Navíc dokázal uvézt až 490 kg nákladu. Šlo o tři metry dlouhou buginu s rozvorem 2,3 m a výškou 1,1 m. Konstrukce byla z hliníku. Pohon zajišťovaly elektromotory v kolech – tzn. pohon 4×4 s možností všemi čtyřmi koly i otáčet.

Celé vozítko bylo skládací, protože se muselo vměstnat do malého prostoru v přistávacím modulu, který nebyl větší než kufr kombíku. Lunární vozidlo bylo možné složit velmi jednoduše – a to jak samotný podvozek, tak i kola.

Elektromobil jak má být

Právě kola jsou jedna z komponent, které vznikly v General Motors Defense Research Laboratories. Měla průměr 81 cm, z toho 23 cm měla “mimozemská pneumatika” vyrobená z ručně tkaných pozinkovaných spletených ocelových drátků. Povrch byl pak pobit titanovými plíšky ve tvaru V, aby měla kola trakci.

Elektromotor do kol vyrobilo Delco, každý měl výkon 190 W (0,25 koně) při 10 000 ot./min. O elektřinu se starala 36V Ag-Zn-KOH nedobíjitelná baterie s kapacitou 121 Ah v přední části vozidla.

Celkem byly ve vozítku dvě, takže mělo k dispozici 242 Ah a tedy dojezd 92 km. Max. rychlost byla 13 km/h, nicméně Eugene Cernan, poslední muž na měsíci, navíc s českými předky, z něj vytáhl 18 km/h. Tímto je tedy oficiálním rekordmanem v rychlosti na povrchu Měsíce.

Jednotlivá vozítka ujela na povrchu Měsíce od 27,76 km (Apollo 15) přes 26,55 km (16) až po 35,89 km (17). Vždy se ale pohybovala v rádiusu maximálně 7,6 km od lunárního modulu – pro případ, že by se LRV rozbilo a astronauté museli jít pěšky zpět.

Všechna tři lunární vozítka byla na povrchu Měsíce ponechána. Čekají tam na odvážné sběratele, kteří nebudou váhat je zařadit po bok elektromobilů jako třeba Baker Electric nebo Tesla Roadster.

ZAJÍMAVOST:

Dodnes však NASA pořádá soutěž zvanou “Great Moonbuggy Race”, tedy Velký závod měsíčních bugin. Slavnostní 20. ročník se bude konat 25.-27. dubna 2013 v Hunstville v Alabamě v U.S. Space & Rocket Center.

Soutěž je určena pro studenty středních a vysokých škol, kteří mají navrhnout jezdítko na lidský pohon a při tom řešit podobné problémy, se kterými se musel potýkat původní tým navrhující skutečné LRV.

Výzkum dnes

I v současné době NASA zkoumá a vyvíjí nové typy vesmírných vozítek pro průzkum povrchu planet. Obecně je nazývá “Space Exploration Vehicles”, tedy stroje pro průzkum vesmíru. A zkouší jak jejich “vesmírnou”, tak povrchovou variantu.

Povrchová verze má kabinu připevněnou k podvozku, který může uhánět až rychlostí 10 km/h. Kterýmkoliv směrem, protože kola se mohou otáčet o 360 °. Celkem má jezdítko 12 kol a rozměry běžného pick-upu.

Dva astronauté mohou v prostorné kabině vydržet na místě až 14 dnů. Životnost vozítka je 10 let, dokáže šplhat až do 40° převýšení a nevyžaduje prakticky žádnou údržbu. Vývoj probíhal ve spolupráci se závodním týmem off-road náklaďáků.

V současné době NASA pracuje především na pokročilých nových zdrojích energie pro takový stroj. Cílem je vyvinout baterie o energetické hustotě 200 Wh/kg. Pracuje se také na nových typech palivových článků, regenerativního brždění, aktivního odpružení, automatizovaném dokování a celé řadě dalších aplikací.

Těšíme se, až podobné vozítko uvidíme se prohánět po Měsíci nebo dokonce Marsu! A doufáme, že se toho dožijeme.